Pro tátu jsem chtěla vyhrát
Hodně složitou přípravu měla v tomto roce golfistka Olivia Prokopová, což se ale na její výkonnosti neprojevilo a při nedávném US Open v Jižní Karolíně nepoznala v hlavní kategorii soupeře a ovládla americký šampionát.
Olio, vraťme se do listopadu, který ti hodně změnil život. Co se stalo?
Během hokejbalového utkání v Praze praskla tátovi aorta. Při takovém zranění je pouze pětiprocentní naděje na záchranu lidského života. Táta měl výhodu, že byl v tu danou chvíli v Praze a že se rychle dostal do péče lékařů. Následovaly týdny nejistoty. Nevěděli jsme, zda přežije, pak nás připravovali na to, že může být poškozený mozek. Naštěstí další týdny přinesly pozitivní naději. Když tátu v prosinci převezli do Rakovníka, věděli jsme, že je stabilizovaný. Poté když ho v únoru pustili domů, tak jsme věděli, že vyhrál nejtěžší bitvu, ale ne válku. Musel se začít učit znovu chodit a mluvit.
Tak to moc času na přípravu nebylo.
Oproti minulým rokům to bylo promile času. Jestli jsem dohromady natrénovala dvacet hodin. Musela jsem se starat o tátu a na tréninky moc času nezbylo. O to víc byla příprava složitá. Dokonce bylo složité i shánění peněz, o které se vždy staral táta, ale v tom nám hodně pomohl fond hejtmanky Středočeského kraje a samozřejmě moji stálí sponzoři.
Na turnaji to ale moc znát nebylo. Jak US Open probíhalo?
Tentokrát bylo vše obráceně. V minulosti se starali všichni o mně a já se věnovala pouze tréninku nebo turnaji. Teď jsem měla dvojí šichtu. Musela jsem se starat o tátu a ještě do toho poznávat nové hřiště, trénovat a hrát. US Open se totiž hrálo na hřišti, na kterém jsme ještě nikdy nebyli. Proto bylo potřeba zmapovat jednotlivé rány a pak je natrénovat. Nejhorší bylo velké teplo. V Jižní Karolíně bylo 35 stupňů a nikde žádný stín, což tátovi taky moc nepřidávalo, takže jsme na hřišti dlouho nevydrželi. V minulosti jsem byla zvyklá před turnajem trénovat i dvanáct hodin. Teď to byly tak tři denně. Příprava, na kterou jsem byla v minulosti zvyklá, na ní jsem musela zapomenout. Proto jsem si říkala – to bude průser. Ale nakonec mi hřiště sedlo a bylo z toho vítězství.
A co se týká průběhu, tak turnaj mi sednul od prvního kola, kdy jsem se dostala do čela. V posledním pátečním kole (šestém), kdy už všichni sotva pletli nohama, tak se mi podařilo zahrát rekord na jeden okruh – 30 úderů. Přitom velmi dobrý výkon byl tak 36 a většina v tomto kole hrála kolem čtyřiceti. Rekord mě vyšvihl do čela s náskokem snad šesti úderů, který jsem si udržovala až do poslední desátého okruhu (zbylé čtyři se hrály v sobotu). V tom posledním jsem turnaj ale trochu zdramatizovala, když jsem na jedné jamce zahrála čtyřku. Náskok se snížil, ale v dalším zbytku okruhu už jsem chybu neudělala a mohla slavit vítězství.
Jaké byly pocity?
Pobrečeli jsme si všichni. I s bráchou přes video hovor. V průběhu turnaje, když jsem věděla, jak to je rozjeté, jsem měla jasný plán – chci vyhrát pro tátu, což se povedlo a jsem za to moc ráda. I všichni v Americe mi to přáli, jelikož tam jsme jedna velká rodina.
Když se nad tím zamyslíš. V minulosti dril, dvanáct hodin při tréninku a poslední dva roky nic. Teď byly tři hodiny tréninku a vítězství.
Bavila jsem se o tom s Markem Špidrou, který řekl jedno, a to že mám bohaté zkušenosti a že jsem se s tréninkovým handicapem dokázala srovnat v hlavě. Druhým faktorem bylo, že jsem sama na sebe nevyvíjela tlak. Neměla jsem takové nervy, ani očekávání. Věděla jsem, že nemám tolik natrénováno, a tak jsem si šla turnaj užít bez přehnaných ambicí. V tu dobu jsem vlastně velké vítězství už získala – to, že táta přežil.
Když přišel tátův problém, nepohrávala sis s myšlenkou, že tento rok vynecháš?
V první chvíli jsme s mámou na toto téma mluvily. Ale pak, když jsme viděly, jak se táta den ode dne lepší, tak jsem názor měnila. Ještě mohl nastat problém, že lékaři nepustí tátu do letadla. Ale jelikož byly zaplacené letenky a veškeré ubytování, tak jsme také přemýšlely s mámou, že odletíme samy bez něho.
Četl jsem na Facebooku, že si minulý týden udělala americkému týmu překvapení na jednom turnaji ve Švédsku, co je na tom pravdy?
Máš pravdu, opravdu jsem udělala americkému týmu překvapení na turnaji Adventure golf Masters. Absolutně nikdo nevěděl, že přijedu, všem jsem psala, že mi chybí a že bych tam ráda byla s nimi, ale že bohužel kvůli tátovým komplikacím s nimi nemohu navázat spolupráci. No a ve čtvrtek odpoledne jsem se tam najednou objevila. Po celé 3 dny turnaje jsem tam s nimi byla a podporovala je a myslím, že se zadařilo. Máme zlatou medaili v ženské kategorii, zlatou medaili ve smíšených dvojicích, stříbrnou medaili v seniorkách, bronzovou medaili v seniorech a velký úspěch bylo i čtvrté místo v týmech. Všichni si vedli skvěle a jsem na ně moc pyšná! Opět mě vzali mezi sebe a já jsem si to moc užila!
Co tě čeká v dalších týdnech?
V srpnu mě čeká v Nesuchyni Czech Masters a v říjnu poletím bojovat o zelené sako na US Masters.
