Naposledy jsem končila tím, že odjíždíme na slavnostní vyhlášení prvních čtyř turnajů. To se konalo v salonku Wilson Palmer a musím přiznat, že jsem se něčím podobným ještě nesetkala. Program měl bezmála čtyři hodiny, během kterých se podávala večeře a hlavně se na začátku a na konci pouštěl celkem hodinový film o přesně padesátileté historii The Professional Putters Association.
Něco tak dojemného a zároveň zábavného jsem ještě nikdy neviděla. Mnozí kmeti se neubránili slzám a člověk ani nemusel znát dopodrobna celou historii organizace, aby z děje poznal, jakou má sílu a a pevné kořeny.
Mezi oběma díly byl do „Síně slávy“ přijat Bill Kirby, a když celý sál ve stoje dlouhé minuty aplaudoval, jednalo se o nezapomenutelný zážitek…Je mu jedenašedesát let a hraje od svých jedenácti let – tedy rovných padesát let.
Dostala jsem také slovo – nevím, čím jsem si ho zasloužila, takže jsem využila příležitosti a všem přítomným jsem poděkovala za vřelé přijetí a cenné rady. Nezapomenula jsem připomenout, že jsem se s podobnou organizací turnajů ještě nesetkala, a to už jsem hrála u všech asociací a federací. Nakonec jsem poděkovala za možnost si zahrát s takovými legendami, kterými mnozí v sále jsou.
Ještě k té organizaci turnajů a asociaci jako takové: Ono je to všechno asi dáno tím – jak říká táta, že je to vedeno jako firma – a také to firma je – a ne jako „zájmové sdružení“… Na vše v podstatě stačí jeden člověk a jeho dva pomocníci. Všechno, o čem rozhodne Joe Aboid, je svaté a nejede přes to vlak. Časové harmonogramy fungovaly na vteřinu, za celý týden se nevyskytl jediný zádrhel a problém. Ono je toho moc, co by dalo vyzdvihnout a ani jeden z nás tří tady nemá všechny myšlenky utřízené.
Všechny ale asi bude spíš zajímat, jak jsem si vedla v třídenním a hlavním turnaji „The Professional Putters Association National Championshipp“. Musím přiznat, že nejsem vůbec spokojená, protože jsem měla stanoven cíl, abych skončila do dvaatřicáté příčky. Ta mi unikla o pouhé dva údery, když jsem nakonec obsadila příčku pětatřicátou!
Vím, že se jedná o horní polovinu startovního pole, za kterou bych byla bývala před odletem šťastná a o které se mi snad ani nesnilo, ale když už šance na vytouženou dvaatřicítku byla, je škoda, že jsem ji nevyužila.
Po první dnu jsem byla dvaačtyřicátá, po druhém pak čtyřiačtyřicátá! A to jsem druhý den zahrála lépe, než den první! Zahrajete ale lépe, zlepší se i soupeři. Navíc tady se každá chyba trestá více, než na jakémkoliv jiném povrchu, protože pole hráčů je velmi vyrovnané!
Dnes ráno jsem si řekla, že to dokážu! Zahrála jsem také své nejlepší výsledky na čtyři kola, ale ani tak to nestačilo… Proklaté dva údery!
Vím, že teprve za několik dnů docením – jak říká Milan, co jsem dokázala, ale i on je zklamaný. Dělal tady pro mne nemožné. Stejně jako další lidi doma – všem moc děkuji. Všichni tři tady nyní ale víme, čeho se příště vyvarovat… Ano, příště! Protože nyní už jsem pevně odhodlaná soutěžit o mety nejvyšší i v PPA a Putt-Puttu. Za rok se tedy vydám do Lynchburgu ve Virginii…
Nyní mne ale čekají další dva vrcholy, a to vrcholy v dosud mých prioritních disciplínách: Turnaj mistrů Adventure golfu a Mistrovství světa v Crazy golfu. A z těchto šampionátů už se nechci vracet jen s dílčími úspěchy…
Olivia Prokopová, Orlando, USA
Popiska: Olivia Prokopová zvolila pro finálový den zbrusu nové boty a také poskytla interview renomované televizní stanici The Golf Channel. Foto Honza Prokop